Slunce
A chčije a chčije, aneb- Léto ve Zlíně! :D S tímhle počasím se moje hormony uklidnily a po „Midnight Miracle“ a „Večer rozbitých postelí“ přichází něco vážnějšího. Snad. U mě jeden nikdy neví :D Jednou v noci jsem se dívala z okna na strašnou bouřku a tohle mě napadlo. Po přesunu do Znojma se mi nálada hned zlepšila, protože tady svítí slunce, o to bylo těžší tu povídku dopsat (jak kdyby vás to zajímalo :D). Snad se vám to bude líbit.
P. S. Víte, co je nejhorší? Když sedíte na záchodě a ono na váš prší!
Déšť. Bouřka. Jedno jediné tlumené světlo osvětlovalo obrovskou moderně zařízenou místnost luxusního apartmánu v centru Soulu. Kapky vody stékaly po obřích oknech, která tvořila celou jednu stěnu vysoké budovy. Povolil si jeden knoflíček na košili a nalil si další skleničku whisky. Jednou rukou uchopil pohár, zatímco druhou měl strčenou v kapse elegantních kalhot. Pozvedl svůj nápoj a hořce se usmál.
„Na nás,“ řekl a jedním lokem byl zlato-hnědý mok pryč. Ještě chvíli zaznamenával jeho chuť. Poté si nalil znovu a přešel k dlouhé pohovce. Usadil se a zadíval se na obsah skleněné nádobky.
„Kdybys tu byl, zastavil bys mě. Řekl bys: Yunnie, nepij tolik. Víš, že to není zdravé. A já tě nerad vidím opilého!“ Uchechtl se. Při té vzpomínce se mu však také sevřelo srdce.
„Tak proč tu nejsi? Slyšíš?! PROČ TU NEJSI?!“ Ozvěna se rozléhala po celém apartmánu. Žádná odpověď však nepřicházela. Snažil se znovu dostat kyslík do svých plic.
„Říkal jsi, že mě nikdy neopustíš. Říkal jsi, že mě miluješ víc, než cokoliv na světě. Slíbil jsi, že budeme navždy spolu. Že nás nikdo a nic nerozdělí.“ Opřel se lokty o kolena. „Tak proč si to porušil?“ Po tváři mu stekla slza. Seděl tam jako kamenná socha. V jejich vztahu byl vždycky on ten silný. To on utěšoval svého milence, když ho něco trápilo. Rodina, práce, kamarádi nebo láska. Ano, hodně lidí jejich lásku odsuzovalo, ale oni vždy drželi při sobě.
„Vždy jsem ti říkal, že jsi můj hrdina, protože si vydržel všechny nástrahy života. A život tě nešetřil. Snažil jsem se ti zpříjemnit veškeré chvíle, které si se mnou strávil. Jenže před rokem si mě opustil. Vím, nechtěl si mě opustit. Ale ta hloupá nehoda…“ hlas se mu uprostřed věty zlomil. Sklopil hlavu k zemi a nechal slzy, ty vodopády smutku, stékat po jeho tváři. Vzpomínky na ten den se mu živě přehrávaly před očima.
(FLASHBACK)
Svítilo slunce. Už od rána jsem se psychicky připravoval na to, že budeš chtít jít do města „na procházku“. Takže bychom po obědě vyšli, ty by ses cestou rozplýval skoro nad vším a vypadal bys u toho neskutečně roztomile. Pak by si nakoupil nějaké jídlo, doma bychom spolu uvařili večeři a nakonec by to skončilo naším společným nádherným milováním. Když jsem nad tím tak přemýšlel, měl jsem ty naše procházky v celku rád.
Všechno probíhalo tak, jak jsem předpokládal. Už při obědě jsi na mě vrhal štěněčí pohledy. Předstíral jsem, že váhám a tys ke mně přišel a věnoval mi dlouhý a vášnivý polibek na rty. Bylo rozhodnuto. Jen, co se umylo nádobí, vyšli jsme.
„Jéééé, koukni na to! Vidíš to, Yunho? Není to krása?“ Jen jsem se usmíval a přikyvoval. Tvůj úsměv a tvoje skoro až dětinské nadšení mě zahřívaly u srdce.
„Yunnie, podívej! Tohle už dlouho hledám. Půjdu to koupit, ano?“
„Dobře, počkám tě na druhé straně ulice,“ odpověděl jsem a přešel jsem přes přechod. Stál jsem přímo před květinářstvím a hlavou mi probleskl nápad. Vešel jsem dovnitř a koupil tam pár lilií. Vždycky jsi je měl rád. Často si se naoko rozčiloval, že si pak připadáš jako ženská, ale stejně se ti rozzářily oči pokaždé, když jsem ti je přinesl. Vyšel jsem zpět na ulici. Vesele si za mnou běžel a usmíval ses. Jenže pak se to stalo. K přechodu se řítil nějaký opilec v autě.
„Ne!“ zakřičel jsem. Zastavils. Otočil ses a pak už si jen vzpomínám na to, jak tvé tělo letělo vzduchem. Co nejrychleji jsem k tobě přiběhl, květiny jsem stále držel v ruce. Těžce si oddechoval. Krev ti vytékala snad z celého těla a měl jsi přivřené oči. Podíval ses na lilie.
„Ty jsou tak krásné, Yunnie.“
„Ty jsou pro tebe. A radši tolik nemluv. Za chvíli tu bude sanitka, tak by ses neměl tolik vysilovat,“ uklidňoval jsem nejen tebe, ale i sebe. Sebral jsi své poslední síly a uchechtl ses.
„Nikdy si neuměl lhát, Yunnie. Aspoň mně ne.“ Povzdechl jsem si a smutně jsem se usmál. Měls pravdu.
„Yunnie, slib, že zůstaneš silný. Slib, že neuděláš žádnou hloupost.“
„Samozřejmě. Neboj se, spolu to zvládneme.“ Chvíli jsi oddechoval, mluvení tě vážně vysilovalo. Z očí mi tekly slzy, ale snažil jsem se, abys to neviděl.
„Yunnie?“ Dýchání pro tebe bylo stále složitější, ale nechtěl jsem si připustit, že bych tě měl ztratit. Kde je, zatraceně, ta blbá sanitka? A proč všichni ti lidi jen tak hledí? To ji nikdo neumí zavolat? Zvedl jsem svůj zrak a setkal jsem se s tvým oříškovým pohledem. Byl ale nějak zvláštně zamlžený.
„Chci, aby sis něco pamatoval.“
„A co?“
„M-miluju tě,“ vydechls a pak tvá hlava v mém náručí klesla.
„Ne, ne, ne, ne! Probuď se! Nenechávej mě tu samotného! Ne, prosím! Otevři oči!“ křičel jsem a tiskl jsem tvé tělo k sobě. Bylo podivně chladné. Slzy mi tekly proudem, už jsem je nezadržoval.
(KONEC FLASHBACKU)
Vrátil se ze vzpomínek zpět do reality. Do té kruté a osamocené reality.
„Ten den pro mě slunce zmizelo z oblohy. Navždy. Tys byl moje slunce. Slunce, které zapadlo a už nikdy znovu nevyjde.“ Bouřka zesílila. V hlavě se mu mísily různé myšlenky. Svlékl si košili a odhalil tak své vypracované tělo. Pokračoval tak i s kalhotami. Nechal oblečení ležet na podlaze a odešel do koupelny. Tam si pustil horkou sprchu a nechal ten proud vody, aby odnesl všechny jeho starosti. Bezúspěšně. Zavřel oči.
„Mohl bych to všechno skončit. Stačilo by udělat jednu z tolika nabízených možností. Vzít nůž nebo dostatek určitých prášků, jít se „projít“ po střeše, „omylem“ se škrábnout žiletkou při holení, je toho spousta.“ Na chvíli nad tím zauvažoval.
„Ne! Nemůžu to udělat. Zklamal bych tě tím. Slíbil jsem ti, že zůstanu na živu. Nemůžu to porušit!“ Vypnul vodu a ještě chvíli tam jen tak stál. Vychutnával si ten pocit stékajících kapek vody po jeho nahém těle. Bylo to, jako by se ho ON znovu dotýkal. Ty samé jemné doteky, po celém jeho těle.
„ Není to tvoje chyba, že mám takové myšlenky. Je to prostě proto, že bez tebe nedokážu žít.“ Po chvíli vystoupil ze sprchy, utřel se, omotal si ručník kolem pasu a vešel znovu do obývacího pokoje. Postavil se k jednomu z velkých oken, která sahala od podlahy až ke stropu a zadíval se na to, jak noční Soul vzdoroval bouřce. Vypadalo to, jako by celé město truchlilo spolu s ním. Začali ho pálit oči. Zavřel je a představoval si dokonalou tvář svého milence, přítele a životní lásky. Jeho velké oříškové oči, rty, které přímo vyzývaly k polibku, porcelánovou kůži, která žadonila po dotycích. Být bz něj bylo, jako být bez života. Po tváři mu stekla další slza.
„Jae…“
Původně to mělo skončit tak, že by si Yunho vážně něco udělal, ale vlivem počasí se to tak prostě napsat nedalo (teď si to počasí buď proklínejte anebo chvalte :D). Při psaní tohohle jsem zjistila, že nejsem asi zas takový anděl, protože, když se mě moje sedmiletá sestřenka zeptala, co to píšu, tak jsem jí odpověděla, že je to horor, ve kterém zabíjím malé holčičky. Řekněme, že začala tak trošku ječet :D. Ale pak za mnou stejně zase přišla a ukázala mi pohádku, co napsala (jo, ta holka je po mně!). Byla o malém mraku, trošku jsem ji nepochopila, ale každý jsme nějak začínali, že jo? :D
Mirage
