DBSK-TVYQ-Tohoshinki II.
Jupí! Dneska mám narozeniny a tyhle stránky slaví přesně půl rok své existence! A jako dárek tady máte slíbenou druhou (vlastně třetí, jelikož se ta minulá celá nevešla do jednoho článku) část. Nebýt Kiki, tak ji ani nepíšu, ale sliby se mají plnit. Navíc se moje fantazie rozjela naplno, takže jsem se vyřádila. Pokud jste četli první část a líbila se vám, tak doufám, že se vám bude líbit i následujících pár řádků (je mi jasné, že mi na těch „pár řádků“ neskočíte, když první část měla 12 stránek, ale zkusit se má všechno *úsměv*). V opačném případě je to čistě vaše věc. Samozřejmě je tohle pokračování předešlé jednorázovky, i když je tohle tak trochu volnější pokračování. Tak si pěkně počtěte *mrknutí*.
P.S. Tady už se nemůžu vymlouvat na sen, takže kritiku směřujte už jen a jen na mě. Vím, že v minulých dvou částech bylo hodně chyb (tak to dopadá, když něco píšete opravdu zapáleně), doufám, že tady jich už bude míň. Minule jsem se nějak nemohla řídit ničím časově, teď se o to aspoň pokusím, i když budu dost přeskakovat měsíce, později i roky. A UPOZORŇUJI, ŽE MIRAGE NEMÁ URČITOU PODOBU, TAKŽE SI KLIDNĚ MŮŽETE PŘEDSTAVIT SEBE! *úsměv*
„JaeJongie!“ zvolala jsem nadšeně, jakmile vešel do dveří. Poslední dobou byla jeho tvář jednou z těch, které jsem viděla nejradši.
„Taky tě rád vidím,“ usmál se.
„Předpokládám, že když jsi tady, tak se svého drahého manžela jen tak nedočkám.“ Jeho úsměv zmizel.
„Zase sedí ve studiu a vypadá to na dlouho. Řekl jsem si, že tě půjdu zkontrolovat.“
„To jsi hodný, ale už si na jeho pozdní příchody začínám zvykat. Poslední dobou je to u něj normální. Nedávno dokonce přišel až v 5 ráno a do večera spal. Pak šel znovu do studia. Nedivila bych se, kdyby se to opakovalo i dnes.“
„Máš to s ním těžké, ale zvládáš to perfektně,“ objal mě rukou kolem ramen.
„Co mi jiného zbývá,“ řekla jsem spíše pro sebe. Poté jsem znovu nahodila úsměv a nabídla mu kafe. Tohle bude dlouhá noc. Když jsme se oba posadili, začali jsme si povídat.
„A co Yunho? Ještě pořád je v Japonsku?“
„Jo, to jejich turné se má dokonce protáhnout. Mir, já už ho chci mít zase u sebe,“ zanaříkal.
„ Nemáš koho rozmazlovat vařením, viď? Neboj, uteče to jako voda, uvidíš,“ usmála jsem se na něj povzbudivě.
„ V to doufám. Ani netušíš, jak moc se mi po něm stýská.“ V tom jsem si na něco vzpomněla.
„ Počkej, něco ti ukážu. Člověk by nevěřil, co na internetu nenajdeš,“ mrkla jsem na něj a odběhla jsem. Za chvíli jsem byla zpět i s notebookem. Jae se na mě nechápavě podíval.
„ Dneska jsem se šíleně nudila,“ začala jsem s vysvětlováním. „ Dívala jsem se na různá videa a našla jsem pár hodně zajímavých, u kterých se možná i zasměješ,“ řekla jsem mu a pustila první video. Byli na něm kluci, ve chvílích, kdy se snažili mluvit anglicky. Po očku jsem sledovala, jak vychází můj plán na rozveselení JaeJonga. Fungoval skvěle. Našli jsme spoustu dalších videí, zasmáli jsme se, vzpomínali jsme na všechno, co jsme zažili, než byla činnost DBSK zastavena a já měla po dlouhé době zase skvělý pocit.
Najednou mi začal zvonit telefon. Velmi neochotně jsem se zvedla a odešla z kuchyně do ložnice. Zvedla jsem to. Chvíli jsem jen přikyvovala, pak jsem poděkovala a zavěsila. Do očí se mi nahrnuly slzy. Položila jsem si hlavu do dlaní a snažila se to zastavit, ale nešlo to. V tom vešel do ložnice Jae.
„Co se děje? Ty pláčeš?“ zeptal se starostlivě. Kdyby mi někdo před pár lety řekl o téhle situaci, vysmála bych se mu. To poslední, co jsem kdy chtěla, bylo to, aby mě Kim Jaejong viděl brečet.
Jae si sedl vedle mě na postel a objal mě kolem ramen.
„Řekneš mi to po dobrým? Nebo mám na tebe použít svoje ohromující osobní kouzlo?“ řekl a podal mi kapesník. Slabě jsem se usmála.
„Nechci tě s tím zatěžovat. Když si to tak vezmu, tak to skoro nic není.“
„A to ti mám jako věřit? Mirage, znám tě 6 let, tebe jen tak něco potrápí a teď dokonce brečíš. Mám pro tebe novinku: já nejsem úplně blbej!“ Povzdychla jsem si. Měl pravdu. Nemělo cenu to před ním tajit. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděl.
„Tak fajn, ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Rozumíš? Nikomu! Hlavně ne Mickymu!“ Jae se na mě nedůvěřivě podíval, ale pak souhlasil. Zvědavost byla silnější.
„Dobře, slibuju.“
„Víš, já a Micky se už dlouho snažíme o miminko.“ Při těch slovech se Jae usmál. „Jenže pořád nic. Tak jsem zašla k doktorovi. Udělal mi nějaké testy a teď mi volal výsledky. Řekl, že jsem musela v minulosti utrpět nějaké vážné zranění, protože mám silně poškozenou dělohu. Bude pro mě prý hodně těžké otěhotnět, pokud tedy vůbec otěhotním…“ hlas mi slábnul a já cítila, jak se mi do očí hrnou další slzy.
„To všechno ta hloupá nehoda, Jae. Za všechno může ta nehoda. Proč se to jen muselo stát? Proč se to jen muselo stát zrovna nám?“ vzlykala jsem mu na rameni.
„To bude dobré. Uvidíš,“ začal mě utěšovat. Původně jsem se ho snažila rozveselit, aby se netrápil tím, že je Yunho v Japonsku. Místo toho tady on utěšuje mě. Opřel si mě o hruď.
„Zavři oči a zkus usnout. Uvidíš, že to pomůže,“ zašeptal a začal mě hladit po vlasech. Byla jsem za ten dotek vděčná. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit něčí blízkosti.
„Děkuju.“ Ani nevím, jak se mi podařilo usnout, ale probudily mě až sluneční paprsky. Místo vedle mě bylo prázdné. Povzdychla jsem si. Vlastně jsem ani nedoufala, že se Micky v noci vrátí. Zvedla jsem se z postele a vešla do obyváku. Na pohovce spal Jae. Sklonila jsem se nad něj, díky tomu mi vlasy padaly na jeho obličej a jemně se ho dotýkaly. Trochu jsem pohnula hlavou, to způsobilo, že ho začaly konečky mých vlasů lechtat. Pomalu otevřel oči.
„Mrcho.“
„Dík. Dáš si kafe?“ zeptala jsem se ho mile a rozhodla jsem se jeho nadávku dále ignorovat. Kývl hlavou a začal se zvedat z gauče. Dlouze zívl a já se zasmála.
„To zněla jako nějaký lev.“
„Uááá!“ zařval na mě a pokusil se o postoj a’la král zvířat, v jeho podání to vypadalo spíš jako roztomilé kotě. Raději jsem to už nekomentovala, zapnula konvici s vodou a šla se převléct. Když jsem se vrátila, Jaejong už měl obě kávy uvařené. Vyndala jsem nám něco na snídani a sedla si ke stolu. Po pár minutách zachrastily v zámku klíče. Micky se vrátil. Leknutím mi zaskočilo kafe.
„Zlato, jsem doma!“ rozléhalo se ode dveří. Za chvíli už stál můj manžel v kuchyni.
„Co tady děláš?“ zeptal se Jaeho udiveně.
„Snídá,“ odpověděla jsem za něj, jakmile jsem nabrala dech.
„Když jsi včera večer nechtěl odejít ze studia, šel jsem za Mirage, abych jí o tom řekl a taky jí zkontrolovat. Pozvala mě dál a pak jsme si povídali. Domů už jsem nešel,“ začal s vysvětlováním.
„Nepustila jsem ho. Nechtěla jsem riskovat to, že ho někdo přepadne nebo se mu něco stane. Bylo už hodně pozdě a tak spal tady.“
„Kde?“ Podezřívavost v Mickyho hlase nešla přeslechnout.
„Na gauči,“ řekl Jae a ukázal na pohovku, na níž byla ještě rozházená deka.
Štvalo mě Mickyho chování. Celou noc je ve studiu a když přijde ráno domů, tak tady ztropí žárlivou scénu? Tak to se teda plete! Kdyby jen věděl skutečný důvod, proč tady Jaejong zůstal. Jenže ten se nesmí dozvědět. Ne, teď.
„Dobře. Jdu si lehnout.“ To bylo vše. Jae na mě vyvalil oči, já jen zakroutila hlavou.
„To je normální,“ řekla jsem, když Micky zalezl do ložnice.
„A to s ním ještě jsi?! Tohle by mi Yunho udělal jen jednou!“ snažil se mluvit šeptem. Podívala jsem se na něj a mírně se usmála.
„Moc dobře víš, že bys mu to klidně odpustil. Když miluješ,tak odpustíš i takovéhle chování. Já teď jen doufám, že se všechno vrátí brzo do normálu.“ Jae se zamyslel. Věděl, že mám pravdu, on sám by Yunhovi odpustil snad všechno. Miloval ho.
„Zatraceně, máš pravdu.“
„Tak vidíš. To samé mám já s Mickym. Mohla bych mu říct cokoli, křičet na něj, udělat mu scénu, ale nic by to nezměnilo.“ Jae pochopil, že už se o tom nechci dál bavit, raději tedy změnil téma.
„Co vaše výročí? Máte ho už za dva dny, jak to hodláte oslavit?“
„No, vlastně bych od tebe a Junsua potřebovala pomoc. Ty víš, že tady na naše výročí nemůžu být a tak chci Mickyho překvapit na tom vašem zítřejším koncertě. Ale musel bys mi slíbit, že to kromě tebe a mě nebude vědět nikdo jiný.“ Okamžitě se mi dostalo kladné reakce. Usmála jsem se, zkontrovala, jestli můj manžel vážně spí a začala vysvětlovat svůj plán.
Byla už tma, když se Micky vzbudil.
„JaeJoong už odešel?“ zeptal se, jakoby nic.
„Jistěže, co by tady celý den dělal?“
„To já nevím, ovšem ráno to nevypadalo, že by se chystal odejít.“
„Micky!“ okřikla jsem ho a podívala jsem se na něj. Snad to nechce znovu rozebírat? „Mohl bys toho, prosím, nechat? Víš, byla jsem ráda, že sem Jae včera večer přišel a byla jsem ještě radši, když tady zůstal. Někdo tu byl konečně se mnou. To, že ty si přijdeš až ráno a ještě začneš vyvádět, tak to už není můj problém!“ Výraz, který se objevil na jeho tváři vypovídal o všem. Nikdy předtím jsem se před ním nerozčílila, takže nevěděl, co dokážu říct, když jsem vážně naštvaná. A teď jsem byla HODNĚ naštvaná. Sakra, vždyť já ho miluju, copak to neví?
„Promiň. Nechtěl jsem. Ale, když jsem ráno přišel, seděli jste tady, ty a Jae, nevnímali jste mě, byl to divný pocit, vidět takhle vás dva. Prostě jsem žárlil. Vím, že jsem se teď vracel domů celkem pozdě…“ Pozvedla jsem obočí. Všiml si toho a zvedl ruce v poraženeckém gestu. „Okay, hodně pozdě, ale přísahám, že se to změní. Už nebudu ve studiu trávit tolik času, ale budu se věnovat své krásné a úžasné ženě. Slibuju, slibuju, slibuju.“ S každým dalším „slibuju“ se ke mně přibližoval víc a víc, až přišel úplně ke mně, chytil mě za pas a svůj slib stvrdil dlouhým polibkem.
„Mimochodem, co kdybychom oslavili zítra večer naše výročí, když pak musíš odletět?“
„ Copak jsi zapomněl, že je zítra ten váš koncert?“ Micky se plácl do čela.
„Jo, zapomněl. Nešlo by to nějak zrušit?“
„Tak to opravdu nešlo. Koncert je naprosto vyprodaný a pochybuju, že vašim fanouškům někdo vrátí peníze a navíc, když už jsi kvůli tomu nechodil domů, tak ať to aspoň stojí za to. Nebo to nebylo kvůli koncertu?“ Teď jsem se ho rozhodla trošku podusit já.
„Jasně, že bylo. Kvůli čemu jinému by to…snad mě nepodezíráš, že bych já…?!“
„No, to říkáš ty. Já jsem jen položila otázku,“ snažila jsem se mluvit co nejvážněji. Ale neměla jsem daleko k tomu, abych se rozesmála. K mojí smůle to mému manželovi došlo. Usmál se na mě úsměvem, při kterém se mi rozbušilo srdce, vzal mě do náručí a znovu políbil.
„Ty moc dobře víš, že bych tě nedokázal podvést. A i když ti nejspíš provokace dělá dobře, tak mi tohle už nikdy nedělej.“
„Fajn, ale ty si na mě taky občas vzpomeň, ano?“
„Já na tebe myslím pořád!“ bránil se.
„ Jasně, táááááákhle ti to věřím,“ smála jsem se.
Micky se mnou hodil na pohovku a lehl si na mě.
„Chceš důkaz?“ zeptal se mě s ďábelským leskem v očích.
„Záleží na tom, co by to bylo za důkaz,“ usmála jsem se na něj. Ucítila jsem jeho rty na svých, nechala jsem se unášet tím pocitem blízkosti cizího rozpáleného těla.Micky mě pomalu začal zbavovat oblečení. Já měla ušetřenou práci tím, že můj manžel spal bez trička, tudíž jsem mu lačně bloudila rukama po těle. V tom zazvonil telefon. Micky nesouhlasně zavrčel, ale umožnil mi stoupnout si a zvednout telefon.
Když jsem konečně mobil našla, podívala jsem se nejdřív na displej. Volali mi z nemocnice. Povzdechla jsem si. Přijala jsem hovor a hned jsem uslyšela naprosto ječivý hlas nějaké ženy. Jak někoho takového můžou vůbec přijmout na místo zdravotní sestry? Chvíli jsem s ní mluvila nebo spíš ji uklidňovala a slíbila, že se pokusím, co nejrychleji přijet. Když jsem pokládala telefon, objaly mě zezadu dvě silné paže, následované polibkem na krk. Vzdychla jsem, Micky prostě věděl, jak na mě. Otočila jsem se k němu a políbila ho.
„Musím do nemocnice. Jeden můj pacient se probudil po těžkém komatu a dostal záchvat, nikdo neví, co mu je. Vrátím se, co nejdřív, ano?“ vzala jsem jeho tvář do rukou a jemně ho znovu políbila. Díval se na mě štěněčím pohledem.
„Tohle tě naučil Neo? Micky, já tam vážně musím.“
„Jen jdi,“ usmál se. „Ale ne, že mi tě tam přebere nějaký doktor, okay? Protože, to bych si s ním pak musel hodně rázně promluvit!“ Zasmála jsem se, věděla jsem, co myslel tím „promluvit“.
„Budu je všechny varovat. Jestli máš hlad, tak si něco ohřej.“ Naposledy jsem ho políbila a už mě nebylo.
Stála jsem tam a dívala se na ně. Nebylo to ono, něco tomu chybělo. Všichni tři do toho dávali všechno, ostatně jako vždycky, ale něco tomu prostě chybělo. Někdo mi poklepal na rameno. Byla to Junsuova přítelkyně, Bae Seul Gi.
„Už to bude, měla bys jít dolů.“
„Díky, jsi hodná,“ usmála jsem se na ni. Měla jsem ji ráda, byla hodná, hezká a s Junsuem se k sobě hodili. Oba stejně roztomilí a usměvaví, co víc si přát.
Sešla jsem dolů a přešla přes celou arénu až k podiu. Kluci zrovna dozpívali a ozval se šílný jekot fanynek. Jak mi tohle jen rvalo uši. Jae si mě všiml a navrhnul Mickymu a Junsuovi, že by si mohli zazpívat Mirotic, aby potěšili fanoušky. K mému velkému štěstí kluci souhlasili a ani se nedohodli, kdo bude zpívat namísto Changmina a Yunha a už se rozezněla melodie. Když končila Jaejoongova část, každý čekal, že se buď Changminova část úplně vynechá anebo ji bude zpívat někdo jiný. Namísto toho se ozval Minnieho hlas. Kluci se překvapeně otočili za sebe a tam uviděli Yunha a Changmina v plné kráse. Každý, kdo se v tu chvíli na ně pozorně podíval mohl vidět ty jiskřičky v jejich očích. Hudba přestala hrát a kluci se nadšeně objali. Po pár minutách a několika slzách začali všichni zpívat od začátku a fanoušci naprosto šíleli. Stáli tam po více než roce, opět spolu na jednom podiu a zpívali jejich společnou písničku. Najednou jsem věděla, co tomu chybělo. Teď teprve to byli ti kluci, které jsem znala a v životě se mi nenaskytl úžasnější pohled, než na těch 5 skvělých kluků. Když naposledy zaznělo I got you under my skin, vzala jsem mikrofon a vyšla na podium.Přišla jsem k Mickymu a kluci kolem nás udělali půlkruh tak, aby na nás bylo vidět.
„Micky Yoochune,“ začal jsem, pak jsem se rychle obrátila na fanoušky. „Já vím, že to není úplně jeho pravé jméno, ale to je teď nepodstatné.“ Byl slyšet smích a já pokračovala dál. „ Jak jsi mi včera říkal, zítra máme výročí. Budou to 3 roky, kdy jsem řekla, že s tebou strávím zbytek života. Budou to 3 roky, kdy jsem ti řekla „ano“. Budou to 3 roky, kdy jsem se stala tvojí ženou. A den ode dne tě miluju víc a víc. Doufám, že se ti můj malý dárek líbil. Respektive, dva dárky. Jeden má 184 cm a ten druhý 186 cm. Snad tě to potěšilo. Miluju tě.“ Sálem se rozlehl jekot a pískání fanynek. Líbilo se jim to, i když mi bylo jasné, kolik z nich by teď chtělo stát na mém místě. Micky mě políbil na čelo.
„Jelikož moc nepoužíváš své jméno, tak začnu jinak. Mirage, před 3 lety jsi mě učinila tím nejšťastnějším mužem na světě a já ti za to děkuju. Víš, když by jsi mě požádala, jestli bych pro tebe nemohl něco udělat, odpověděl bych, že ne. Neudělal bych pro tebe něco, udělal bych pro tebe všechno na světě. Když by jsi se mě zeptala, jestli bys mi chyběla, kdybys tady nebyla, řekl bych, že ne. Nepostrádal bych tě, zemřel bych pro tebe. Kdyby ses mě zeptala, jestli tě mám rád, řekl bych, že ne. Nemám tě rád, já tě miluju. Kdyby ses mě zeptala, jestli s tebou zůstanu, řekl bych, že ne. Nechci s tebou být, protože už po tvém boku jsem a navždy budu.“ Neměla jsem slov. Něco tak krásného jsem od něj ještě nikdy neslyšela. Najednou mě Micky chytil kolem pasu, předklonil se a políbil mě. Vypadali jsme jako vystřižení z nějakého starého filmu. Bylo to tak krásné. Najednou jsem uslyšela známou melodii. Naše rty se od sebe oddělily.
„Smím prosit?“ zeptal se mě můj manžel. Pouze jsem se na něj usmála. Vzal mě za ruku a zatímco ostatní kluci zpívali písničku I Belive I can fly, já a můj muž jsme byli někde daleko, mimo realitu. Dívala jsem se do jeho oříškových očí a on zase do mých. Opřel si čelo o to moje.
„Děkuju,“ zašeptal. „Děkuju, že máš se mnou takovou trpělivost, a že i přes to všechno to se mnou vydržíš. A děkuju za ten nejúžasnější dárek. Samozřejmě, až po tobě.“
„Neděkuj. Člověk je určen k tomu aby miloval a byl milován. To jsi mi vždycky říkal, vzpomínáš?“ Místo odpovědi mě políbil. Jakmile dozněly poslední tóny písničky, ozval se celou arénou nadšený potlesk a vřískot. Teď jsem to tolik nevnímala, ale jen, co jsem znovu zahlédla Bae Seul Gi, jsem se musela vrátit myšlenkami zpátky na zem. Ukazovala mi, že už bych si měla pospíšit, pokud chci stihnout letadlo. V tu chvíli jsem sice na vteřinu zaváhala, ale nakonec jsem se rozloučila s rukama, políbila svého manžela a spěchala na letiště. Hned poté, co jsem vešla na letiště jsem uslyšela hlášení: „Vážení cestující, let číslo 263839 do České republiky je připraven k nástupu pasažérů, prosím dostavte se k terminálu číslo 14.“ Povzdychla jsem si. Jedu domů, ale přitom teď domov opouštím. Představila jsem si rozjasněný obličej mé maminky, když jsem jí oznámila, že na dva týdny přijedu zpět. Ale Mickyho smutný obličej se mi vybavil záhy. Přesně tak vypadal, když jsem mu oznámila tu samou zprávu.
„Dva týdny? Kdo to má tady bez tebe vydržet, princezno?“ řekl.
Jenže slib je sliby a sliby se mají plnit. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako by to mělo být naposledy a přistoupila jsem k přepážce.
O měsíc později
Byl to úžasný pocit. Venku zuřila bouřka, dokonce vypadla elektrika, ale já jsem se cítila naprosto skvěle. Opírala jsem se mému manželovi o hruď, zatímco on ležel na pohovce a objímal mě. Měla jsem zavřené oči a cítila, jak mě Micky hladí po vlasech a sem tam mě na ně políbí. Nic víc, nic míň. Musela jsem usnout, jelikož mě pak Micky hladil po tváři a šeptal mi do ucha, ať nespím, co pak budu dělat v noci. Rozespale jsem mu odpověděla, že bych o jedné možnosti věděla, načež se usmál a zeptal se mě, jestli bych si nedala nejdřív večeři. Jelikož jsme měli rozsvícené světlo, elektřina už byla zřejmě zaplá.
„Pokud ji uvaříš ty, tak možná jo,“ zasmála jsem se. Posadila jsem se a jemně políbila Mickyho. Ten se zvedl a přikázal mi, ať jen obdivuju jeho kuchařské umění. Opřela jsem se o čelo sedačky a pobaveně sledovala jeho svou drahou polovičku stát u plotny. Jako provokaci si Micky oblékl pouze kuchyňskou zástěru, kterou mu kluci jednou koupily z legrace. Musím přiznat, že něco takového jsem nikdy neviděla ani v těch nejšílenějších show o vaření! A výsledek taky stál za to. Jídlo totiž chutnalo výborně!
„Kde ses to naučil?“ zeptala jsem se udiveně.
„To je tajemství, které se neříká,“ mrkl na mě.
„Vážně? Jen počkej, já to z tebe dostanu.“ Zvedla jsem se, přešla k němu, sedle si mu na klín a dlouze ho políbila.
„Opravdu mi to tajemství nesmíš prozradit?“ Znovu jsem ho políbila.
„No, možná bych ti mohl něco málo říct…“ předstíral zamyšlení. V tom někdo zazvonil u dveří.
„Proč nás prostě všichni nenechají v takových chvílích na pokoji?“ ulevil si Micky.
„Radši se běž převléct, ať se tě ti všichni neleknou. Já zatím půjdu otevřít,“ zasmála jsem se. Když jsem otevřela, překvapeně jsem vykřikla.
„Yunie! Jaejoongie! Kde se tu berete?“
„Budeme to brát jako pochvalu,“ usmál se Yunho. Nadšeně jsem oba objala a pozvala je dál.
„Kdo to je?“ ozvalo se z ložnice a za chvíli odtamtud vyšel i Micky. Jakmile je uviděl, málem je rozdrtil v objetí.
„Lásko, neviděl si je měsíc, ne dvacet let.“ Micky jen pokrčil rameny a spolu s kluky jsme si sedli do obyváku. Povídali jsme si, smáli se a bylo to, jako za starých časů. Po chvíli se Yunho a Micky zvedli a prohlíželi si vybavení našeho apartmánu.
„Zařizujete si znova domov?“ zeptala jsem se Jaeho.
„Jo, chceme to trochu osvěžit, tak můj drahý chce nejspíš nabrat inspiraci,“ uchechtl se, pak se ke mně naklonil blíž.
„Už jsi mu to řekla?“ zeptal se mě potichu. Zakroutila jsem hlavou.
„Mir, čím dřív mu to řekneš, tím líp. Už je to měsíc. Yoochun by to měl vědět, nemyslíš?“
„Co bych měl vědět?“ ozvalo se nám za zády. Vystrašeně jsme se na něj podívala. Nebyla jse připravená mu to říct, jenže, jak se na něco takového může člověk připravit. Jae mi povzdivě stiskl ruku. Zhluboka jsem se nadechla.
„Micky, posaď se, prosím tě. Když jsi tady před měsícem našel ráno Jaejoonga, nebylo to jen kvůli tomu, že jsem ho nechtěla pustit v noci domů. Víš, že se dlouho snažíme o miminko. Jenže, když se pořád nic nedělo, tak jsem jednoho dne šla k doktorovi. Udělal mi nějaké testy a ten večer mi volal výsledky těch testů.“ Podívala jsem se na Jaeho se slzami v očích.
„No tak, to zvládneš,“ řekl. Micky a Yunho se na nás dívali, jako na zjevení a čekali, co ze mě vypadne.
„Asi si všichni vzpomínáte na jistou nehodu, která se mi kdysi stala,“ odmlčela jsem se. „Následky jsou ty, že nemůžu otěhotnět. Respektive, můžu, ale bude to pro mě velmi těžké.“ Nastalo naprosté ticho. Zase jsem brečela. Potichu, se skloněnou hlavou. Ucítila jsem, jak mě někdo objal. Byl to Micky. Políbil mě na čelo.
„To bude v pořádku. Neboj se, zvládneme to,“ utěšoval mě. Zároveň mě hladil po vlasech.
„My radši půjdeme, ano?“ řekl Yunho. Micky přikývl, ukázal jim gesto, ať se zase někdy staví a už byli pryč.
„Promiň, bála jsem se ti to říct. Nevěděla jsem, jak budeš reagovat,“ vzlykala jsem. Objal mě pevněji.
„Ty můj blázínku. Miluju tě, copak to nevíš? Říkala jsi, že je nějaká šance, že se nám to podaří, tak co tady vůbec řešíme?“ usmál se na mě a setřel mi slzy z tváře. Políbil mě.
„Kde jsme to vůbec skončili, než ti dva přišli?“ zeptal se mě s jiskřičkami v očích. Odpovědi se mu dostalo v podobě jeho oblíbeného trička ležícího na podlaze.
Za pár týdnů
„Ne, teď ne.“ Už to tady bylo zase. Od předešlého dne jsem měla místo žaludku bumerang. Všechno, co jsem snědla, jsem za pár chvil vyzvracela. Nikomu jsem nic neřekla, ale jestli to bude pokračovat, tak budu muset zajít k doktorovi. A to se mi vážně nechce! Nalila jsem si do dlaní vodu a opláchla si obličej. V tu chvíli mě to napadlo! Ale to přece není možné, vždyť přece…
Vyběhla jsem z koupelny, vzala si klíče, peníze, nasedla do auta a jela směrem do centra Soulu. Celá jsem se klepala, bála jsem se, abych se netěšila na něco, co není. Všechno bylo rychlé, vešla jsem do lékárny, za pár minut jsem odtamtud odcházela o starost navíc. Doma jsem se začala klepat ještě víc. Kde je sakra Micky, když ho člověk potřebuje?
„Zlato, jsem doma!“ Já o vlku a vlk ve dveřích. Usmála jsem se, ale pořád se mi ruce, ve kterých jsem držela těhotenský test, klepaly.
„Princezno? Jsi tady někde?“ Měla jsem knedlík v krku, nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jeden proužek zmodral, ten druhý nic. Ještě zbývalo pár sekund. Klečela jsem v koupelně na zemi třásla se víc a víc. Nedočkavostí i strachem. Druhý proužek se začal zabarvovat, v tu samou chvíli mě našel Micky.
„Princezno? Co tady děláš? Celá se klepeš.“
„Micky…“ zašeptala jsem.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“
„Micky…já…já…já jsem…já jsem těhotná…“
„Cože?! Řekni to ještě jednou!“ Podívala jsem se na něj.
„Jsem těhotná. Já čekám dítě, Micky!“ I přes slzy v očích jsem se usmívala. Micky se díval do země a nereagoval. Párkrát jsem mu mávla rukou před očima.
„Micky? Micky, vnímáš mě?“ Najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Micky mě držel v náručí a točil se semnou dokola.
„Já tě miluju! Ani nevíš, jak moc jsem šťastný! Děkuju! Děkuju!“
O 16 let později
„Tak kluci, jsem zpátky. Doufám, že to tady ještě poznám,“ smála jsem se. Vevnitř bylo podezřelé ticho.
„Halo?“ Nic. Žádná odezva. Najednou se proti mně někdo vyřítil a objal mě.
„Mami! Jsem tak rád, že jsi zpátky. Proč jste mi o tom nikdy s tátou neřekli?“ Svět se zbláznil, netušila jsem, o čem to mluví.
„Parku Inhwane, můžeš mě laskavě pustit a vysvětlit mi, co mi to tady povídáš?“
„Řekli mi o tom. Ukázali mi dokonce ten časopis! Proč jste mi nikdy nevyprávěli, jak jste se poznali nebo jak tě táta požádal o ruku. Je to tak hezké a taky smutné. Ani jste mi neřekli, jak jsi mě vlastně čekala.“ Chrlil na mě až moc mnoho informací, ale dokázala jsem si dát jedna a jedna dohromady.
„Tak fajn, ty mě pusť nebo mě uškrtíš.“ Vešla jsem do obyváku, kde se na mě usmívaly 4 tváře s výrazem neviňátek, můj manžel se o to ani nepokoušel.
„I když je pěkné, že se snažíte si to vyžehlit, tak mi teď laskavě vysvětlíte, proč jste mu o tom říkali.“ Nasadila jsem přísný tón hlasu. Najednou začali vykřikovat jeden přes druhého a mě z nich začala bolet hlava. Usmála jsem se. Uznávám, nebylo nám už 20, ale zas tak staří jsme taky nebyli. Ale tahle chvíle mi připomněla všechno, co jsem s těmi kluky prožila. A bylo to roztomilé, hezké. Micky se zvedl z pohovky, přišel ke mně a políbil mě.
„Je hezké, když se tady všichni tak sejdou, ne?“
„Ano, to je. Ale vážně jste mu to neměli říkat.“
„Je to náš syn. Vlastně, je to náš zázrak. Má právo to vědět.“ Podívala jsem se na puberťáka postávajícího u dveří a pobaveně sledující scenérii před sebou. Kromě rtů, které měl po mě, se podobal Mickymu.
Opřela jsem se o svého manžela. Micky si začal pobrukovat nějakou melodii. Hned jsem ji poznala.
„I love my beautiful ordinary life. With you…“
Pro představu, jak vypadají pravé psí oči a na žádost určitých osob přidávám ještě obrázek.
Já ho prostě miluju! *úsměv*
TVYQ-Tohoshinki II.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
