Kapitola IV.
Huhůůůůůůůůůůůůůů! Pozor lidičky přijíždíme do Bradavavic*jupí*! Což je moje noční můra, protože odteď se musím řídit i tím co už jednou dané *a sakra*. V úterý jsem byla Na HP7 a až na ten nový dabing Hagrida, byl ten nový film naprosto super *mírný úsměv s mrknutím, znamenající doporučení*. A připravuji novou povídku *nečekejte žádný zázrak*. Snad se vám tahle kapitola bude líbit, jak jsem slíbila, je delší, takže hezké počtení. *úsměv*
P. S. Nejspíš pochopíte, že to co je napsané kurzívou jsou myšlenky. Ale já jen pro jistotu.
Er-forma
Nenáviděla se za to, co udělala. Jak to vůbec mohla udělat? Proč zrovna jemu? Proč zrovna tohle. Za tohle by měla jít do pekla. Proč si udělala ze života peklo? Ve skutečnosti to věděla. Udělala to kvůli svému bratrovi a svým přátelům, udělala to kvůli tomu, že teď sedí s Nickem v jednom z kupé Bradavického Expresu a jedou do Bradavic.
„Nevím proč, ale mám z toho dost špatný pocit.“ Nick vypadal, jako nervózní malé dítě.
„Uklidni se bratříčku. Audaces fortuna iuvat.“ Snažila se ho ledovým hlasem uklidnit, aniž by zvedla hlavu od jakési knihy.
„Cože?! Počkej, to mi něco říká!“ Neunikl mu mírný úsměv jeho sestry, podívala se na něj.
„Audaces fortuna iuvat. To znamená: Odvážným štěstí přeje. To mi teda řekni, jestli si někdy u Van Helsinga dával pozor. Tohle byla první věta, kterou nás naučil. V tvém případě se o to aspoň snažil.“
„Ha ha ha, vtipná jako vždycky. No teď už je to stejně jedno. Stejně jsem zvědavý, co řeknou ostatní, až nás uvidí. Myslíš, že jsou taky v tomhle vagónu?“
„Asi ano. Proč se nezeptáš někoho na chodbě? Třeba nějaké holky.“ Na tohle Nick zareagoval bleskovou rychlostí. Vyskočil ze sedadla a vykoukl ven. Úspěch. Jeho směrem se blížila nějaká holka. Dokonce hezká holka.
„Auuuu!“
„Nevyj tady! Nejsi v lese, ale ve vlaku. Ty v tom nejspíš žádný rozdíl nevidíš, ale ostatní tady ano. I když, ta holka se tě lekne i v lese i tady, takže je to vlastně jedno.“ Veronica předstírala, že čte knížku a zaposlouchala se do jejich rozhovoru.
„Čau, jak se jmenuješ, krásko?“ – Originální bratříčku- pomyslela si Veronica a nenápadně se podívala na ten jeho zázrak. Nemohla věřit svým očím.
„Ahoj. Lily Evansová, proč tě to zajímá?“ Nick si až teď uvědomil, s kým to vlastně mluví a trošku zmírnil.
„Chci vědět, s kým mám tu čest. Mohl bych se tě na něco zeptat?“
„Klidně se ptej.“ Usmála se na něj. – Je milá, Jimmy má na holky vkus- Veronice se ta holka začínala líbit.
„Hledáme nějakého Jamese Pottera…“ Lilyin úsměv při vyslovení toho jména zmizel a místo úsměvu se jí na obličeji objevil výraz, který Veronica dobře znala. Poslední dva měsíce jej měla na tváři taky. „…nevíš, jestli tu někde je?“
„Nevím a ani mě to nezajímá!“ S touhle odpovědí odešla.
„No ta ho musí vyloženě milovat.“ Obrátil se Nick na svou sestru.
„Stejně jako ty a Niki?“
„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale já oproti ní Lanstay zbožňuju. Brrr!“ Nick se při té myšlence otřásl.
„Hej, nech ji být aspoň teď, když tu není. A Jimmyho najdeme až v hradu.“ Nick to radši nechal bez poznámek a vyhlédl se z okna. Přijížděli do Bradavic. Bradavický hrad byl opravdu nádherný a to nejen zvenčí. Jen co vstoupili dovnitř hradu, pochopili, proč o tomhle místě jejich přátele tolik básní. Nedivili se jim. Když po hodině strávené v Brumbálově pracovně, kde byli oba zařazeni do Nebelvíru (i když podle dvojčat to nemělo žádný význam, kde jsou) vešli do Velké síně, uviděli Jimmyho, Rema a Siria, jak se baví s nějakým klukem. O kousek dál seděla Lily Evansová. Napravo od jejich stolu byl Mrzimor. Nikol si všimli hned, smála se dost nahlas. Úplně vlevo byl Zmijozel. Reg tam seděl vedle…vedle…vedle…
„To je holka? Dost divná. Vypadá, jakoby narazila na nějakou běsnící potvoru a ta ji takhle zřídila.“ Nick se uchechtl. Otázka jeho sestry ovšem byla na místě. Taky se nejdřív lekl.
„Obávám se, drahá sestro, že je to kluk s poněkud delšími vlasy, toť vše.“ Veronica radši spolkla tu otázku, kterou měla na jazyku, a šli si s Nickem sednout na kraj stolu. Po Brumbálově projevu a zařazování prváků se rozhodli, že své kamarády překvapí v nebelvírské spolčence. K obrazu Baculaté dámy našli cestu hned, díky Brumbálovým instrukcím.
„Odvaha.“ Řekl Nick ledově. Veronica jen zírala. Jakto že si Nick pamatuje heslo? Ona sama Brumbála moc neposlouchala. Ani tam ani ve Velké síni. Byl to nezvyk, že to její bratr všechno věděl. Vešli dovnitř. Byla to krása: všechno bylo laděné do červeno-zlaté barvy a vyzařovalo z toho něco, co způsobovalo dvojčatům naprosto úžasný pocit. Posadili se do dvou křesel u krbu tak, že když přišel Jimmy s kluky, viděl jen, že ve křeslech sedí nějaké postavy, ale nepoznával je. Ovšem, když se na něj ty postavy otočili, nemohl věřit vlastním očím.
„Nicku? Veronico?“ Vykřikli všichni tři najednou.
„A heleme se, oni nás poznají i v Bradavicích.“ Usmála se Veronica.
„To ne, to znamená, že můj převlek a’la zombie se ruší. A to jsem se tak těšil.“ Řekl trucovitě Nick. Na to se ostatní rozesmáli. Pak už si jen povídali. Jimmyho hlavně zajímalo, jak dokázali přesvědčit Drákulu.
„Za to může Veronica. Prostě se najednou rozhodl změnit názor. Zajímalo by mě, co jsi mu řekla.“ Otočil se na svou sestru.
„Nic. Jen jsem si s ním snažila aspoň trošku rozumně promluvit. No, zafungovalo to.“ Veronica si všimla, že Sirius pozvedl jedno obočí.
„Nech toho, ano? Dokonce i já dokážu mluvit s dědečkem rozumně!“ Siriovo obočí vyletělo ještě výš. Veronica na to jen odpověděla založením rukou na prsou a uraženým obličejem. Nickovi začínali cukat koutky.
„Myslím, že bychom to měli říct i Regovi a Lanstay.“
„Mrzimor je blíž.“ Poradil mu Remus.
(O pár minut později U Velké síně)
„Uf, Lanstay máme pro tuto chvíli z krku…takže…jak najdeme Reguluse?“ Nick rychle změnil téma, když uviděl výraz své sestry.
„Nemusíme ho hledat. Támhle jde i s tou svojí partičkou slizounů.“ Odpověděl mu znechuceně Sirius.
„Podívejme se! Není to náhodou náš krvezrádce a jeho spolek Budižkničemů? A kde máte tu milovskou šmejdku Evansovou?“ Nick s Veronicou na sebe jen nevěřícně hleděli. Tohle, že říká Reg?
„Poslyš, ty dutá hadí hlavo s mozkem stejně miniaturním, jako je tvoje přirození, koukej s těma svejma slizounama odprejsknout, než se ti tady něco stane!“ Regulusův povýšenecký úsměv okamžitě zmizel a ani Siriuse to rozhodně chladným nenechávalo. Ovšem nebyl sám, Jimmy už sahal po hůlce.
„Poslouchej Blacku, dnes mám dobrou náladu, takže ti dovolím odejít a nezabiju tě.“ Po téhle Malfoyově větě už po sobě všichni navzájem mířili hůlkami. Jen Nick s Veronicou byli v zadu a sledovali celou situaci bez jakéhokoli zásahu. Zatím.
„Od tebe si zrovna tak nechám poroučet, peroxide!“
„Tak tohle si přehnal! Crucio!“ paprsek Malfoyovy kletby se řítil přímo na Siria. Jenže těsně před dním najednou zmizel.
„Co to…?“ Malfoy byl naprosto mimo. Dvojčata se přestali “schovávat“ za rukama a postavili se Zmijozelským tváří v tvář. Regulus nevěřil svým vlastním očím.
„Ou, tak promiň, měl si pravdu. TOHLE není holka, ale kluk.“ Veronica si Malfoye prohlížela od hlavy k patě a za zády se jí ozval hurónský smích.
„Tak tohle si přehnala.“ Malfoy se už chystal vyslat další Cruciatus, když v tom se zhroutil na zem v neuvěřitelných bolestech. Zatímco na to všichni ostatní koukali s vystrašenými pohledy (dokonce i Pobertové), Nick s Veronicou si zachovali kamennou tvář. Poté přešel Nick k Malfoyovi a klekl si vedle něj.
„Jedno ze základních pravidel o neverbálním bezhůlkovém kouzlení. Nikdy se nic nesmí jen tak ztratit.“
Všichni na něj jen nevěřícně hleděli.
„Vidíš, ségra? Přece jen si něco pamatuju!“ A s tímhle společně se sestrou a Poberty odešel.
(V nebelvírské společenské místnosti)
„Zatraceně, co to mělo znamenat? Zažil jsem hodně, ale tohle bylo i na mě moc. Měl jsem stochutí zakřičet: Kdo jsi a co jsi udělal s naším Regulusem?““
„Taky jsem na něj jen hleděla. A jak mohl říct Sirimu krvezrádče? Myslím, že z tohohle jsi měl ten špatný pocit, Nicku.“
„Teď ho neřešte. Především byste se měli vy dva nastěhovat. Ty jsi teda Nicku na pokoji s námi a ty Veroni?“ zeptal se Jimmy.
„No, prý s nějakou…počkej, musím si vzpomenou na jméno…mmmm…jo už vím…nějaká Lily Evansová.“ V tu chvíli klukům spadla brada málem až do sklepení a div jim nevypadly oči z důlků. Byl na ně docela srandovní pohled. Veronica se zvedla a odkráčela po schodech nahoru do dívčích ložnic, nechávajíc za sebou čtyři zaseknuté obličeje. Jen doufala, že takhle nezůstanou moc dlouho, kdyby tam totiž někdo šel, mohl by se jich leknout.
Když vešla Lily do svého pokoje pro tento rok, uviděla vedle jedné z postelí postavené kufry. Zrazila se.
„Merline, doufám, že letos nebudu s Jane Rosenbergovou! Větší nánu totiž snad svět neviděl. I když to nejspíš nebude ona, na ní je tu moc málo kufrů.“ Ušklíbla se pro sebe.
„Takže, tak dobrá zpráva je, že já nejsem žádná Jane Rosenbergová. Špatná zpráva je, že já jsem mnohem horší. Co se týče té nány, tak to bych se s tebou hádala, která z nás dvou zná větší. A s těma kuframa sis u mě šplhla. Brácha se mi totiž posmíval, že se mi to nevejde všechno do vlaku.“ Lily leknutím poskočila o slušných pár ceňtáků. Když se otočila, uviděla, jak se na ni mile usmívá holka vylézající z koupelny.
„Ahoj, vylekala jsi mě. Já jsem Lily Evansová.“ Veronica se usmála ještě víc.
„Já vím, párkrát už jsem tvé jméno slyšela. A to s tím leknutím, tak za to se omlouvám, ale na to si časem zvykneš. Já jsem Veronica, Veronica Carterová.“
„Dobře, budu si to pamatovat. Ale i já mám pocit, že tě od někud znám.“
„Nevím, ale je to možné. Spíš než mě jsi potkala mého bratra, Nicka, jsme si dost podobní. Mluvila si s ním dnes ve vlaku.“
„Už vím! A ty si tam seděla na sedačce s nějakou knihou. Tak co, Našli jste Pottera?“
„Spíš si on našel nás.“ Zasmála se a Lily se k ní přidala.
„Tak to sedí. A vy se s ním nějak znáte?“-Zvláštní, že se na něj ještě vůbec ptá. Niki by mi nanejvýš popřála upřímnou soustrast a tím by to skončilo- nad tou představou se musela pousmát.
„Tak trochu.“ Odpověděla jí. Lily se otočila a začala si vybalovat věci, takže už nemohla vidět Veroničin samolibý úsměv.
Mirage
Kapitola IV.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
