Kapitola V.
Moc se omlouvám, že je tady kapitola až po tak dlouhé době, jenže jsem zjistila, že se mi stalo to, co nemám na ostatních autorech FF ráda: začala jsem psát jinou povídku a na tu první zapomněla. Málem. Budu se snažit si to nějak urovnat, slibuju. Zatím si můžete užít novou kapitolu.
P.S. Za beta-reader děkuji sedoocce *úsměv*
Er-forma
Ve zmijozelské společenské místnosti se každému nezasvěcenému naskytl velmi zajímavý pohled. Lucius Malfoy naštvaně pochodoval po místnosti sem a tam, zbytek ho pozoroval ze sedačky, kde mlčky seděli. Jen Regulus Black se díval do země a vypadal zamyšleně. Vyrušil ho až Luciusovo bouchnutí do stěny.
„Už toho mám dost! Kdo to, u Salazara, byl? A jak je možné, že je nikdo nezná?“ Regulusovo uchechtnutí přitáhlo nechtěnou pozornost. Když zjistil, že všechny pohledy spočívají právě na něm, v duchu si nadával, že to radši nenechal úplně být.
„ Copak, Regulusi? Ty je snad znáš, že ti to přijde tolik směšné?“ zasyčel na něj Malfoy. Reg se jen znovu líně opřel o sedačku a nasadil typicky blackovský úsměv.
„Znám,“ řekl prostě. Všem při té odpovědi spadla brada. Usmál se ještě víc a pokračoval.
„Veronica a Nicholas Carterovi. Pochází z čistokrevného, bohatého a hlavně vlivného rodu. Nejsou z Anglie,“
„To je všechno, co víš?“ Belatrix to začínalo zajímat.
„Ne, vím toho víc. Například to, že v Nebelvíru jsou nějakým velkým omylem, rozumíte?“ I když většina obličejů vypovídala, že ne, tak se zvedl a odešel. Jako primus si mohl dovolit chodit v noci po hradě. Když ovšem vyšel z hradu, všiml si, že není jediný, kdo dostal nápad si trochu vyvětrat hlavu. Popošel blíž a poznal, kdo to je.
„Taky nemůžeš spát?“
„Jo, nevím, čím to je,“
„Možná tím, že nejsi zvyklá na anglické podnebí,“
„Tak proč brácha spí, jako dudek?“ zasmála se.
„Protože je to prostě Nick,“ podíval se na ni. Na to se oba rozesmáli. Pak se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho. Váhal jestli se jí má zeptat, potřeboval to vědět.
„Jsi na mě naštvaná?“ zaslechl jen Veroničino uchechtnutí.
„Ne, spíš…zklamaná,“ na klidu mu to moc nepřidalo. Veronica se na něj otočila.
„Poslyš, Regu, já chápu, že tady jsi mezi jinou společností, že se od tebe očekává chování hodné pravého Blacka. Věděla jsem to, už když jsem sem jela, jen jsem to celé tak nějak podcenila. Představovala jsem si, že se budete všichni navzájem ignorovat nebo spíš urážet, ale to, co jsem viděla dnes před Velkou síní, mi málem vyrazilo dech. Prostě jsi to nebyl ty,“ Regulus přešel k ní blíž a objal ji. Chtěl ji nějak naznačit, že je to stále on.
„Promiň,“ zašeptal.
„Neomlouvej se, není to blackovské,“ Regulus se nad její poznámkou musel zasmát. Měla pravdu, Blackové se neomlouvají. Pustil ji.
„Měla bys jít spát.“
„Vždyť už jsem ti říkala, že nemůžu usnout.“
„Tak to zkus ještě jednou. Nezapomeň, že zítra je úplněk,“ uslyšel Veroničino povzdechnutí.
„Zdá se mi, že ten měsíc je v úplňku pořád.“
„Takže nejsem sám komu to tak připadá?“ podivil se. Odpovědí mu byl smích.
„Ne, myslím, že je nás víc.“
„Když předem upozorníš ostatní, tak bych vám mohl přijít pomoct.“
„Uvidím, co se s nimi dá udělat. Jsou to Nebelvíři, takže jsou hodně paličatí.“
„Já vím. Počítám s tím. Ale dokonce i moje pomocná ruka se bude hodit. Výjimečně,“ pomalu šli zpět do hradu. U brány se rozloučili a po té každý odešel na jinou stranu.
Ráno přišlo příliš brzo. Veronica se sotva vyhrabala z postele. Když společně s Lily scházely ze schodů, kluci už tam čekali. Soudě podle výrazu svého bratra to vypadalo, že se ani on nevyspal do růžova. Jimmy už chtěl něco říct, ale Remus mu co nejrychleji zacpal pusu.
„Dobrá ráno, holky, jak jste se vyspaly? Jdete na snídani?“ řekl a v duchu si nadával do pitomců, že nemohl vymyslet nic lepšího. Lily s Veronicou se na sebe podívaly.
„Jasně, že jdeme,“ odpověděla mu Lily s úsměvem. Veronica se dusila smíchy a Remus rudnul, jako rajče. Mezitím se ozval Jimmy.
„Víš, Reme, kdybys mě nepřerušoval, tak jsem se jich chtěl zeptat na to samé a pozvat je, aby šly s námi,“ Lily se ušklíbla.
„S tebou, Pottere, bych nešla ani za zlaté prase,“ odmítla ho.
„Přísahám, že se bude chovat slušně,“ ozvalo se za kluky. Nick přešel k Lily blíž a usmál se na ni.
„V tom vlaku jsem se zapomněl představit. Nicholas Jacob Alexander Carter,“ políbil jí na ruku. Lily stála na místě, jako opařená se zvláštním zastřeným pohledem. Jimmy tam také stál, jako opařený se zvláštním výrazem očích. Ovšem tenhle výraz vypovídal o tom, že by svého kamaráda teď nejraději zabil.
„Ve vlaku?“ zeptal se podezřívavě Sirius.
„Vyprávění necháme na později, teď raději pojďme na tu snídani,“ odpověděla mu rychle Veronica. Na tom se shodli všichni. Cestou do Velké síně odvedla Veronica svého bratra stranou.
„Co tě to sakra napadlo?“ snažila se mluvit šeptem.
„Byl to jediný způsob, jak ji dostat společně s Jimmym na snídani. Sice teď na mě bude chvíli naštvaný, ale pak ho to přejde, uvidíš. A jak jsem viděl, tak tvé spolubydlící to vůbec nevadilo.,“ ušklíbl se.
„Jasně, že jí to nevadí, když na ni používáš, ty svoje triky.“
„Každý máme něco. No jo, jsem prostě třída.“
„Žádná třída. Idiot jsi, Nicholasi. Tohle dělat před Jimmym. Jestli se jí jenom dotkneš, vykastruju tě.“
„Nevyhrožuj!“
„A Nikol mi bude asistovat!“ Nickův obličej zbledl.
„Tak fajn. Ani mi nedopřeješ trošku zábavy.“
„ Na zábavu tady máš spoustu bradavicíckých holek. Lily nech na pokoji,“ zakončila debatu a přidala do kroku, aby dohonili ostatní. Jen, co přišli na snídani, celá Velká síň utichla a partu Nebelvírů sledovala stovka zvědavých pohledů.
„Co se děje?“ Nick nebyl sám, kdo byl zmatený. Vedle něj se ozval holčičí hlas.
„Ta vaše včerejší potyčka s Malfoyem a spol. se rozkřikla. Neměl ses tolik vytahovat, Cartere.“
„Fuj, Lanstay, víš, jak jsem se tě lekl? Chodíš jako duch.“
„Jestli nepřestaneš s těmi svými nemístnými poznámkami, tak se brzo stane duch z tebe! Namísto jednoho sira Nicholase bychom tady měli dva. Jeden skoro bezhlavý a druhý nadržený. Partička k pohledání,“ Nick se jen ušklíbl a raději to nechal být. Nikol se jen vítězoslavně usmála a mrkla na Veronicu. Ta jí mrknutí oplatila. Poté odešly každá ke svému stolu. Většina pohledů však neustávala.
„Jsem sice zvyklý na pozornost, ale tady v Anglii je jí na mě trochu moc,“ Sirius na to jen pokrčil rameny.
„Zvykneš si,“ uklidňoval ho. Kolem nich prošla nějaká dívka a mrkla při tom na Nicka.
„Jo, máš pravdu. Na tohle bych si mohl zvyknout,“ uchechtl se. Veronica jen protočila oči a raději se dál věnovala snídani. Když dojedla, otočila se na Lily.
„Co máme první hodinu?“
„Obranu proti černé magii,“ Odpověděla jí.
„Půjdeme?“ Jimmy se při té otázce zarazil.
„Už?“
„Klid Jimmy, jen tam chci být co nejdřív. Tyhle pohledy mi nejsou moc příjemné,“ odpověděla mu s klidem. Nick jen něco zamumlal, za což si vyslouži bouchnutí do zad a nevlídný pohled své sestry.
„Cos jí řekl?“ zeptal se Sirius, jen co odešly.
„Že jí to NAJEDNOU vadí. Doma jí totiž nikdy nevadila něčí pozornost. Ať už to byli šlechtici nebo jen obyčejní kluci, chápete?“
„Veronica? Tak ta se nezdá,“ zasmál se Jimmy.
„Já ji neznat od narození a nevidět to na vlastní oči, tak tomu taky nevěřím, kluci,“ odložil toast, oprášil si ruce a zvedl se.
„Nepůjdeme už taky? Aspoň tady nechci přijít hned poprvé pozdě,“ kluci se tedy taky zvedli a zamířili do učebny. Na chodbě ale do někoho vrazili.
„Neumíš dávat pozor?“
„Ty by sis měl spíš dávat pozor, Pottere!“
„Malfoyi, dej mi pokoj!“
„Moc si nedovoluj nebo uvidíš!“ procedil skrz zuby.
„Tobě to včera nestačilo?“ ozval se Nick s ledovým klidem. Malfoy naprosto zbledl. Vzpomínky na jejich minulé setkání měl ještě pořád v živé paměti a nechtělo se mu je opakovat.
„Ty si taky moc nevyskakuj! Jdeme!“ zavelel a celá jeho parta ho následovala do učebny.
„Nicku, myslím, že sem zapadneš, kamaráde,“ oplácal ho Sirius po rameni. Kluci se zasmáli. Jen co dosedli do lavic, vešel profesor Kratiknot.
„Dobrá ráno, třído. Vítám Vás v novém školním roce. Vidím, že zde máme nové žáky. Veronicu a Nicholase Carterovi. Prosím, pojďte sem,“ oba sourozenci se na sebe podívali s hrůzou v očích. Zvedli se a přešli dopředu
„Slyšel jsem, že jste měli oba skvělého učitele. Byl bych proto rád, kdybyste ukázali, co umíte. A používejte, prosím, hůlky, především Vy, pane Cartere,“ Nick se podivil, že dokonce už i učitelé vědí o jeho malém zásahu na Malfoye. Neřekl ale ani slovo. Postavil se naproti své sestře. Ta se napřímila, uklonila se a on udělal to samé. Poté od sebe na pár kroků odstoupili. Postavili se do počátečních pozic a ve třídě nastalo naprosté ticho. Všichni jen napjatě sledovali oba sourozence.
„Incarceous!“ vykřikl Nick. Z jeho hůlky vystřelily provazy. Veronica se jim však vyhla. Najednou se mezi nimi rozpoutal opravdový boj, který neustával. Ani po deseti minutách boje nikomu z nich neubývalo sil.
„Impedimenta!“ nenechala se. Nick kouzlo však lehce odrazil.
„Immobilis!“ oplatil jí to stejnou kartou. Ani tohle kouzlo pro ni nepředstavovalo žádný problém.
„Everte stati!“ Nicka kouzlo zasáhlo do nohy. Ztratil rovnováhu a upadl na zem. Něco ho napadlo. Podrazil Veronice nohy, ta to nečekala, upadla a hůlka jí přitom vyklouzla z ruky. Nick toho využil a neviditelnými provazy ji spoutal.
„ Skvělé. Vidím, že jste oba byli pilní žáci!“ Veronica se ušklíbla. Věděla moc dobře, jaký byl Nick „pilný žák“. Hlavně, když potřeboval přefiknout nějakou novou služebnou. To pak studoval od rána do večera.
Zbytek hodiny už byl spíše opakovací. Když přecházeli do sklepení, přitáhla si Veronica svého bratra blíž.
„Těš se na odplatu, bratříčku!“
Mirage
Kapitola V.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
